Stříbrný Vítr



Malý hoch Ratkin vyrůstá na venkově. Je synem soudce, vážené osoby městečka Mírova. Otec je tvrdý, přísný a syna nešetří. Vidí v něm ničemu, vyvrhela, sám ho zavrhuje a vyhání z domu. Ratkin má duši bouřliváka, postaví se proti všemu nespravedlivému a to vždy tak ostře, že si lidé stěžují. Již ve třetí třídě zasáhl do sporu mezi matkou a synem tak radikálně, že sám omdlel. Ratkin se nepředvádí. Je jakýmsi tichým dítětem městečka, avšak mezi lidmi a dětmi známou a nepřehlédnutelnou osobností. Když Ratkin opouští městečko a jede na gymnázium do Prahy, nechává za sebou první dětskou lásku Aničku.. V Praze bydlí Ratkin na ubytovně, kde si všímá sociálních problémů. Na gymnáziu nevyniká. Je tak trochu zklamán, že mezi žákem a studentem není žádný rozdíl. První roky v Praze probíhají klidně. Stesk po domově a nové prostředí nedovolí Ratkinovi projevovat se . Poději zapouští pevné kořeny a nabývá sebevědomí. Všímá si celé řady nedostatků společnosti. Nevinného studenta, který je neustále stíhán profesory, propadává a je tím unaven, unuděné profesory, kteří učí "své latiny", falešné zájmy církve. Ratkinovy tiché postoje svědčí o jeho bouřlivém duchu. Toho si všimnou i jistí studenti z vyšších ročníků, kteří mají podobné pocity. Ratkina si cenní, vezmou ho mezi sebe. Mladý kvintán je rád, že si může vyměnit názory s někým, kdo bude chápat jeho sen o lepším světě. Je zároveň pyšný na to, že je mezi uznávanými osobnostmi školy. S lidmi, kteří jsou považováni za největší mravní sešlosti školy, může Ratkin konečně poznat svět. Toto přátelství se brzy prosákne k učitelům. Ti Radkina vyslýchají. Zásluhou profesora Ramlera, který chápe stříbrný vítr, a který uznává jejich vzdor, Ratkin vyvázne z pasti chystané ředitelem, který by ho rád potopil.

Básník a autor románu se nepochybně vžil do hrdiny a psal o svých pocitech z mládí. Ratkin je člověk velmi vnímavý, vznětlivý, nebojácný, s nitrem bouřliváka a se smyslem pro spravedlnost, který snad zdědil po otci. Přes veškeré drsné zápasy se životem, otcem, profesory a společností, je Ratkin člověk citlivý, kráčející se zavřenýma očima, s vnitřní jistotou a vírou ve svůj svět, proti stříbrnému větru.

Stříbrný vítr je symbolem naděje a víry v neznámo. Větřík vane proti básníkovu obličeji, aby ho lehce podráždil a vyprovokoval ho k velkým skutkům. Sílu větru může cítit jen mladý člověk s ideály a nadšením. Profesor Ramler tuto sílu rovněž znal. Litoval, že z něj již vyprchala a viděl ji pozitivně, narozdíl od svých kolegů, kterým byla tato síla spíše překážkou v klidném životě. Přikládal ji důležitost, tvrdil, že je důležitá pro společnost a že je zdrojem pokroku. Stříbrný vítr ovlivní v mládí každého. Každý z něj čerpá sílu, každý se s ním raduje ale i smutní. Na citlivého Ratkina síla zapůsobila intenzivně a tím se lišil od ostatních.

V románu převažuje lyrická složka nad epickou. Více než děj jsou zde popisovány nálady Ratkina, atmosféry různých zákoutí, měst, parků, dnů i nocí. Je zde zachycen vývoj pohledu dospívajícího hocha na svět. V románu vystupuje velké množství postav, které jsou velmi dobře vystiženy, každá má svůj specifický charakter. Ten lze z románu rozpoznávat z častých rozhovorů o běžných věcech a jednoduchých filozofických diskusí. Celý román pak působí nenáročně a stává se impresionistickým dílem.

Román je napsán jen krátce po vydání sbírky Modrý a Rudý. V názorech na armádu se Šrámek nijak nezměnil. Ratkin získal odpor k vojně již jako dítě, když s babičkou procházel knihou pokapanou krví Pruského Vojáka. Ratkin se pak dívá na vojáky, kteří by měli být chloubou lidu, vždy jinak než ostatní. Neoslavuje je. V jejich očích nachází utrpení, je mu jich líto a raději se jim vyhýbá.

Obě díla působí přirozeně a jednoduše. Šrámek se nepokouší napsat velké dílo s velkolepými psychologickými scénami a popisy. Román má podobu spíše rozvleklé básně, jejíž úkolem je něžně vyvolat pochybnosti o spravedlnosti a dokonalosti světa. Šrámek píše dílo pro lidskou duši, nikoli pro společenskou revoluci, ke které byl blízko vydáním sbírky Modrý a rudý.