Legenda o sv. Prokopu



Legneda o sv. Prokopu byla kronikářsky zpracována v 1. Pol 14. stol. neznámým autorem. Její základ, tedy Prokopova postava je pravdivá. Prokop žil na přelomu 1.tisíciletí a zemřel roku 1053. Pohřben byl v Sázavském klášteře, jeho ostatky byly pak přeneseny roku 1588 ke Všem Svatým na Vyšehrad. Informace o jeho životě můžeme čerpat z několika zdrojů, které se nám zachovaly. Je to jednak legenda, která se opírá o skutečné dějinné události, dále potom kroniky, lidovou slovesnost, i umělecká díla, která se dochovala v Sázavském klášteře a v jiných památkách. Právě památky jsou jedním z důvodů sporů o Prokopově činnosti. Spory se týkají hlavně zapřažení čertů-ďáblů za pluh, kdy v různých obdobích byla tato myšlenka přejímána a někdy ignorována. Podle legendy Prokop pochází z vesnice Chotuně na Českobrodsku. Již jako dítě vynikal bystrostí, a tak byl rodiči poslán na Vyšehrad, aby se vzdělával, a to především ve staroslověnském jazyce. Po dokončení školy se Prokop jako kněz rozhodl pro poustevnický život. Zvolil místo u sázavského břehu, kde založil své sídlo. Později, když poznal Oldřicha , zde nechal vybudovat klášter sv. Jana Křtitele (dnes Sázavský klášter), kde prožil celý zbytek života. Zde také vzniklo Remešské evangelium s velmi pestrými osudy.

Prokop ve svém životě činil mnoho zázraků, které se ve své podstatě hodně podobají zázrakům, z doby Ježíšovy. První nastal, když Prokop přišel k sázavskému břehu a postavil se čertům. Nebál se jich . Podle Ježíšova vzoru pokládal ctnost za nejlepší nástroj proti pokušení. Brzy čerty ovládl a používal je dokonce i na poli při orání. Zde mělo možná také původ české rčení: „On s ním orá ." Ani po ovládnutí čertů Prokop nepolevil ve svém skromném životě a v úsilí činit dobro. Dalším zázrákem byl příchod jelena, který přivedl Oldřícha až k Prokopovi. Jelen pokládal světce za symbol bezpečí, hledal u dobrého člověka ochranu.. Oldřich se zeptal Prokopa, kdo je a co tu dělá. Ten tiše odpověděl , že je člověk nehodný a hříšník, tím dal najevo svou pokoru a skromnost. Oldřich v Prokopu poznal člověka Bohu milého, a proto mu navrhl , aby spolu a ještě s několika dalšími mnichy sloužil Bohu a slíbil mu, že pro něj postaví kostel sv. Jana Křtitele, což také učinil. Kromě zázračné loďky a vody přeměněné ve víno, bych ještě připomenul zázrak uzravení zlého muže. Prokop mu jako trest zadal 7 dní půstu a modliteb. Po sedmi dnech proklel zlého ducha. Ten okamžitě vylétl v podobě černého vrabce z člověka na kostelí věž, odtamtud pod tíží spáchaného zla spadl na zem, kde se rozpadl. Po vyhnání čerů Prokop znovu ukázal sílu lidí oddaných Bohu. Řekl bych, že všechny zázraky spojuje čistá víra v Boha, v určitou skutečnost, která přináší lidem pomoc v úzkých, v nemoci a posléze radost ze života.

Čerti v legendě představovali symbol zla. V době, kdy legenda vznikala, byl hlavní příčinou zla v Českém státě boj o moc a území. Proto zdevzrůstala národností nenávist. Pokud čerti zastupovali německý národ, nebo jiná cizí nepřátelská etnika, je zvláštní, že silně zbožný Prokop je prakticky okamžitě odsuzoval a povyšoval se nad ně mimo jiné i tím, že je zapřáhal místo volů do pluhů. Toto možná plynulo ze silné národnostní nenávisti, která trochu přetrvává v Čechách dodnes. Nízké postavení čertů Prokop nepřímo ještě více prohloubil svou skromností a pokorou. Sám Oldřich, jak se zmínil Kosmas ve své kronice, byl rovněž velký vlastenec a dal přednost české selské dívce Boženě před německou princeznou. Kromě Legendy o sv. Prokopu ze 14. stol., vznikaly také jiné, starší prokopské legendy , které byly sepisovány a obměňovány již od 2. pol. 11. stol. Vznikaly rovněž obrázkové prokopské legendy. V nejznámější dochované Liber depictus se kromě známých motivů, objevila také nepříliš známá scéna, jak ďábel zlámal kolo u vozu, v němž světec jel, a za trest musel místo kola vykonávat jeho funkci.

Lidé v legenách hledali, podobně jako v Bibli způsob, jak se přiblížit k Bohu, zmírnit své utrpení, a nalézt štěstí. Legenda o svatém Prokopu má v sobě prvky výchovného díla. Světec je zde symbolem pracovitosti, skromnosti a zbožnosti. Má zachovávat staroslověnskou liturgii a předávat ji pak dalším generacím. Některé myšlenky jsou společné pro jiná středověká díla. Např. K Alexnadreidě bych přitrovnal zdůraňování české národnosti a hrdosti.